¨

Iveta Krošláková

Mým posláním je inspirovat a ukazovat, že mateřství je odvážnou a dobrodružnou cestou, na které máma roste společně se svým dítětem, a získává klíč k dosud nepoznanému...

Jaká je moje životní filozofie?

  • Mám ráda sama sebe - tudíž mám dost lásky na rozdávání
  • Nejsem oběť, jsem tvůrce
  • Štěstí je moje rozhodnutí
  • Nevěřím na náhody, vše souvisí se vším
  • Na co myslím, to si k sobě přitahuji
  • Respektuji sama sebe a tím to také učí svoje děti
  • Základní lék na nemoci je pokaždé v mé hlavě - miluji psychosomatiku
  • Nezašlapávám svoje pocity
  • Nemám potřebu zavděčit se každému
  • Moje děti jsou mým zrcadlem a mými učiteli
  • Každý konec znamená začátek něčeho nového
  • Jsem vděčná za vše, co mám
  • Chyby neexistují, jsou pouze ukazatelem, kudy cesta nevede
  • Vždycky existuje druhá možnost

Kdo jsem

Jsem manželkou a mámou dvou úžasných dcer. Jsem autorkou projektu Neboj se mateřství, ve kterém se věnuji zejména třem citlivým oblastem mateřství, a to strachu z mateřské role, násilnému porodu a dětskému strachu.

Jsem také autorkou e-booků Než půjdu k porodu – 6 důležitých oblastí k uvědomění, Láska v každé kapce a Co čekat od šestinedělí? Pojď se dozvědět něco víc, než se říká...

Jsem básnířka s citem chápat křehkou dětskou duši a autorka léčivých básní o hlasě dítěte, které promlouvá ke své mámě. Tyto básně se dotýkají citlivé mateřské duše, která je tak moc zranitelná a dokážou ji přímo hladit a léčit.

Vystudovala jsem Slovenskou zdravotnickou univerzitu v Bratislavě a více než deset let jsem se věnovala práci ve zdravotnictví. Mateřství mi otevřelo nové možnosti a výzvy. Práce s lidmi je nadále mým posláním, pouze se zúžilo z práce s nemocnými lidmi na práci pouze se ženami, a to konkrétně s matkami a nastávajícími matkami. Důvodem bylo pochopení těžkého úkolu matek, které nejsou připraveny na emoční změny, jež je v mateřství čekají.

Jsem propagátorkou kontaktního rodičovství a respektujícího přístupu k dětem. Jsem zastánkyní přírodní medicíny, homeopatie a psychosomatiky, ve kterých se neustále vzdělávám.

Jsem podporovatelkou žen na cestě k vědomému mateřství.

Tomu, kým jsem dnes, a tomu, co dnes dělám, předcházela dlouhá a poměrně složitá cesta.

A proč tedy mateřství?

Je tomu už více než pět let, co jsme se s manželem rozhodli, že chceme dítě. Těhotenství u mě probíhalo v podstatě standardně, žádné komplikace kromě zjištění diagnózy Leidenská mutace - zvýšená srážlivost krve, při které jsem si v těhotenství i v celém šestinedělí musela píchat injekce na ředění krve. A taky plná hlava negativních myšlenek a strachu z blížícího se porodu. Já jako zdravotník jsem měla "dar" očekávat vždy to nejhorší a takhle jsem taky očekávala i svůj porod. A doufala jsem v jediné - že ho nějak přežiji. Můj strach z porodu byl tak velký, že jsem v průběhu prvního těhotenství docela dlouho necítila radost z očekávaného dítěte. Žila jsem v podstatě strachem z porodu a na následné šestinedělí jsem vůbec nepomýšlela. Tam jsem vůbec neměla obavy, že bych něco nezvládla. Pokud přece přežiji porod, vše ostatní hravě zvládnu.

Absolvovala jsem standardní předporodní kurz, kde mě nadchla možnost bondingu po porodu, o kterém jsem zde slyšela vůbec poprvé. A na tohle jsem se začala soustředit. Bylo mi v podstatě jedno, jak porod proběhne, v hlavě jsem už měla jenom tohle jediné - ať dopadne tak, aby mohl proběhnout bonding - kůže na kůži se svým novorozeňátkem.

Porod jsem přežila. Násilný. Komplikovaný. Hypoxie plodu a následná vakuumextrakce. I přesto mně byl bonding umožněn, dcerka byla v pořádku, první přisátí, žádné problémy s kojením. Lásku k dítěti jsem najednou cítila obrovskou. Moje dcera byla můj nový začátek. Ale to jsem tehdy ještě netušila.

Šestinedělí bych nazvala školou života mámy. Pro mě to bylo období neskutečné fyzické i psychické bolesti, totálního vyčerpání a pocitů, že ničeho nejsem schopna, že ani nevím, proč moje dítě pláče. Že si s dcerkou nerozumíme. A já chtěla pro ni samozřejmě to nejlepší. Samostatnou postýlku, režim dne, ať si zvykne v kočárku. A dcerka plakala. A já taky. Já to její volání neslyšela nebo spíš nechtěla slyšet. Nebudu přece jiná než většina, nechci být jiná.  Strach se stal mým věrným společníkem, nyní to byl strach o dceru. Co když se jí něco stane?

Velkým zlomovým okamžikem bylo u mě objevení kontaktního rodičovství. Dcerka měla necelých pět měsíců. Manžela museli nečekaně operovat a já zůstala poprvé v ložnici s dcerkou sama. Já sama v té velké posteli a ona sama v postýlce. Tiše si tam spinkala a já už dál nemohla. Konečně jsem poslechla svůj vnitřní hlas, který na mě celou tu dobu řval a já ho nechtěla slyšet. Moje dítě patří ke mně. Úplně ke mně. A vzala jsem si konečně dcerku do postele.

Ten pocit byl nepopsatelný. Blízkost tělíčka mé dcery mě dokonale utvrdila v tom, že správné je to, co mám uvnitř sebe, to, co cítím já, a ne to, co by chtělo vidět okolí. Začala jsem si zjišťovat informace o společném spaní s miminkem a narazila na knížku Koncept kontinua. Od té doby nadšeně žiji kontaktní rodičovství a taky ho šířím dál. Vyřešily se téměř všechny plačící situace u dcerky, začala jsem ji nosit a neskutečně jsem si to užívala. Opět až do doby, kdy…

Byla jsem podruhé těhotná a dcerka se začala neskutečně bát. Nejdřív lidí, cizích, pak i rodiny. Bylo těžké kamkoliv s ní jít. Tak jsem to začala vzdávat. Byla v pohodě jenom doma, tak jsme co nejvíce času trávily jenom spolu. Čekala jsem druhou dcerku, krásné těhotenství, pečlivá příprava na porod, komunikace se svou nenarozenou dcerkou, dokonalý porod. Dokonalé štěstí. Dokonalé šestinedělí. 

A pak -  nastoupily obrovské výčitky svědomí, že tohle všechno jsem nedopřála i své první dceři. A opět jsem začala žít strachem. Bála jsem se, aby se starší dcerka necítila odstrčená, nebo dokonce nahrazená, aby neviděla moc často projevy mojí lásky k novorozeňátku, aby pociťovala dostatek péče.

A tady se začal stupňovat i strach mé starší dcery. Cítila jsem to už jako téměř neúnosnou situaci, nikam jsem nemohla, dcerka se bála všech a všeho. Vyústilo to v den, kdy dcera už téměř šílená brečela a nechtěla se ani pohnout z místa, protože se bála něčeho, co bylo asi o dva kroky dál. Dosud vidím ten pohled do prázdna a neskutečný strach v jejích očích. Byla jsem v koncích. Chytla jsem ji za ramena a křičela na ni, ať mi okamžitě řekne, koho tady vidí anebo kdo jí co udělal.

A pak jsem se strašně rozbrečela. Brečely jsme tam obě. Na zemi, v pokojíčku. Mladší dcerka na posteli pak taky začala plakat.

A v tuhle chvíli se něco zlomilo.

Tahle chvíle je mým nástupem na cestu osobního růstu a pochopením, že jenom já tohle můžu změnit. Že strach mého dítěte je můj životní příběh, který mi ona ukazuje, a že pokud já s tím dokážu pracovat, pomůžu i svému dítěti.

Dostala jsem se na cestu hledání příčin a souvislostí, začala jsem chápat, proč se mi děje to, co se děje. Po dlouhém hledání sebe sama, absolvování terapií, včetně traumaterapie po násilném porodu první dcerky, která mě zbavila pocitů viny, jsem nalezla neskutečné vnitřní štěstí, které přeji a chci odevzdávat dalším ženám, a to prostřednictvím mého projektu Neboj se mateřství.

Kontakt

Pokud máte nějaké dotazy nebo se chcete se mnou spojit, neváhejte mě kontaktovat.