¨

MATEŘSKÁ LÁSKA… SAMOZŘEJMOST ANEBO NE? OTEVŘENÁ ZPOVĚĎ MÁMY…

Můj dnešní článek je tak trochu jiný než ty ostatní. Je dlouhý. A je to příběh. Mateřské příběhy můžou být hodně inspirující a tiše a nenápadně můžou pomoci někomu, kdo možná prožívá něco velmi podobného a bojí se, že něco tady není v pořádku. Schválně jsem ho nijak nezkracovala a nechala v původním znění, v jakém jsem ho dostala. Je velmi otevřenou zpovědí mámy, která v něm podrobně popisuje svoje pocity a zážitky z období předčasného narození prvního syna. Popisuje své začátky mateřství, a to, že vlastně mateřská láska někdy není samozřejmost, která přichází hned s narozením děťátka…

 

Jak jsem se zamilovala do svého syna

Když jsem čekala své první dítě, mohla bych možná z dnešního pohledu označit těhotenství za problematické. Ve skutečnosti tak tomu nebylo až do sedmého měsíce. Sice na UZV se lékařům nelíbily mozkové komory, pak triple testy, zvracela jsem a musela každý den hledat tekutinu,která mi zůstane v žaludku, ale nic moc hrozného se nedělo. Zakázala jsem si moc přemýšlet dopředu, až se dítě narodí, abych náhodou něco nezakřikla, ale pečlivě sledovala na internetu těhotenství týden po týdnu..

V práci jsem šéfovi těhotenství sdělila až v pátém měsíci, kdy začalo být možná trochu patrné, i když v zimě pod svetrem nic vidět nebylo. Pak jedno odpoledne jsem se vracela z práce, byla jsem potom na předporodním kurzu a cestou zpět v autobuse jsem dostala silné křeče do břicha, které byly celkem pravidelné. Uklidňovala jsem se tím, že se jedná jen o poslíčky, o kterých nám na kurzu říkali. Ale bolesti byly hrozně silné a zdály se mi pravidelné i přes noc. Můj gynekolog měl dovolenou, tak jsem vyrazila za zastupujícím lékařem, který změřil čípek, řekl, že je kratší, ale nic se neděje a poklepal mě po rameni, že se nemám tolik pozorovat.

Na pravidelné kontrole mi můj gynekolog sdělil, že čípek se zkrátil radikálně a hrozí předčasný porod. Že musím nastoupit do nemocnice, kde mi píchnou kortikoidy, aby dítěti dozrály plíce a aby mělo šanci na přežití. A mám se modlit. Nedotýkat se břicha. Vůbec! Děloha je dráždivá a tímto jí neprospívám. Dostala jsem injekci magnézia, odjela do práce, předala všechny projekty, sbalila tašku a nastoupila do nemocnice. Dostávala jsem kapačky magnésia, kapačky gynepralu, injekce, aby mi nebušilo srdce, kortikoidy na dozrávání plic. Dítěti se dařilo dobře, každý den ráno jsem s ním mluvila a říkala, jak dlouho by mělo ještě v bříšku vydržet, aby dost vyrostlo. Po týdnu se stav stabilizoval, lékařmi zavedl arabienův pesar a s režimem klid na lůžku a podpůrnými léky jsem jela domů. Doma jsem s miminkem každý den ráno mluvila a pokračovala v našem ranním rituálu, kolikrát ještě se maminka vyspí, než se narodí.

Chodila jsem na kontroly, při jedné se lékaři nezdál monitor, že podle něj se dítěti nedaří úplně dobře. Navíc ani trochu za měsíc nepřibralo, což je divné, na UZV bylo stále miminko hlavičkou nahoru, tak to vypadalo, že bude potom porod KP. Zpět domů už jsem nejela. Neměli místo, tak mě dali na pokoj, kam dávali rodící maminky, než je vezmou na porodní pokoj, což byl docela silný zážitek. Obzvláště jedna maminka, které celou noc co deset minut volal každý známý, příbuzný a já-nevím-kdo-může-otravovat-takhle-v-noci a měla šílené vyzvánění na mobilu. Každý den dělaly sestry monitory, které chvílemi byly ok a chvílemi divné, miminko se v břiše mlelo, jakoby chtělo vyskočit. Dřív se v bříšku chovalo klidně, jen občas koplo nebo se přetočilo. Nakonec děťátko přibralo, už to vypadalo, že nás pustí domů.

Při posledním monitoru sestra nemohla najít srdíčko. Viděla jsem, že se něco děje, utíkala pro vrchní, ta pro doktorku. Srdíčko našli, ale tep byl pomalejší než můj. Dostala jsem kyslík, ale miminku se nedařilo vůbec dobře. Mlelo sebou a lékařka se rozhodla pro akutního císaře, že má dítě málo kyslíku a dusí se.. Volala jsem manželovi, přiběhla anestezioložka, za jízdy na sál mi dvě sestry omotávaly nohy, já si vytahovala náušnice a úmyslně se tlačila do klidové polohy, nedovolila jsem si paniku, tou bych miminku neprospěla.. ​Neboj, maličké, všechno bude dobré, jen chvilku vydrž. Mám tě moc ráda.​

Píchli spinál, přesunula jsem se na operační stůl, podepsala papíry, že při porodu mohu umřít, ochrnout atd. ​Proč neřežete? Takuž řežte, nečekejte! Jsem přivázaná, já vám nikam neuteču…“Tamhle je váš muž a pediatr a sestřička pro miminko.“ Cloumání mým tělem. Bolest necítím. Křik miminka. “Podívejte, má na pupečníku opravdový uzel, proto mu broučkovi nebylo dobře…” “Tamhle ponesou miminko, dívejte se.” “ Co je to, holčička nebo chlapeček?” “ Počkejte, hned vám to poví.” A už ho vidím, malý červený obličejíček zkoucený do výrazu radikálního nesouhlasu a zavřená očička. ​Moc se ti tu na světle nelíbí, co?​ Je zachumlaný v zelené látce, která se používá na operačních sálech a kouká jen čupřinka vlasů. Zírala jsem na něj, jakoby mi ukazovali mimozemšťana a nebyla schopná jakékoliv reakce. “No tak ho přece polibte.” Mechanicky jsem mu dala pusu a miminko zase odnesli. Pak nevnímám skoro nic. Manželův obličej…“jak se cítíš?”…nevím..prázdná…“Vracím se za malým, uvidíme se zítra…” “Přelezte si na lůžko. Nesmíte 24 hodin zvedat hlavu…!” Mám žízeň. Poliju se vodou z nočního stolku. “Paní uklízečko, mohla byste mi podat další?” “…Nebojte, někdo vám pak přijde říci více o miminku, vydžte. Dám vám telefon, chcete?” “ Děkuji moc.” 

Zprávy od mámy a bráchů, všichni gratulují k miminku. Volám mámě, nic mě nebolí, je to dobré…Měli jsme štěstí. Au, bolest silná, že nedokážu otevřít oči, poslepu tápám po sluchátku, abych zavolala sestru. Nedokážu ho najít. Z mlhy bolesti slyším hlas doktorky, “jak moc to bolí?” Nevím, nevím, zda tomůže být ještě silnější… Snažím si vzpomenout, jak se mluví. Tak dejme tomu “sedm-osm.” Řekla bych deset, ale fakt netuším, jak se to bude vyvíjet. Dostanete kapačky. Po vykapání první jsem schopná pootevřít levé oko na jednu škvírku. Au, kdy se svět oblékl do takových ostrých bodavých barev? Po vykapání třetí jsem schopná říci něco jiného než au. Sleduji ručičky hodin… Proč mi ještě nic nepřišli říci o synkovi? Chci si pohladit břicho, ale tam už přece není. Tam je jen těžký pytlík s pískem. Ticho ruší odkapávání kapačky a pravidelné nafukování tlakoměru na paži…Pak se objeví jako zjevení lékařka.“Chlapeček dostal mateřské mléko z mléčné banky, teď spinká na vyhřívané postýlce na oddělení intermediální péče. Je v pořádku. Jestli vám zítra dovolí vstát, tak se na něj pojedete podívat.” Volám manželovi. “Viděl jsi, má vlásky..” “Cože, vlasů jsem si nevšímal, já řešil, zda je v pořádku.”

 Zná ho lépe, než já, už s ním byl hodinu na sále a hodinu na oddělení..A přitom si nepamatuje,že má vlásky? Během noci přivezli další maminku. Dítě se špatně narotovalo a nepodařilo se jí porodit, museli provést císaře. Za chvíli jí vezou miminko na kojení. “Nebojte, jak se uvolní nadstandart a bude s vámi tatínek, můžete mít malou na pokoji.” Lačně děťátko hltám očima. Po půlnoci přiváží další maminku. Pláče a ptá se po svých dětech. “Buďte potichu, ostatní pacientky chtějí odpočívat.” Stejně tu nikdo nespí…” Pak někdo přijde vám povědět o dětech, teď pediatři dělají, co je v jejich silách, nemají čas tu být s vámi.” Ráno je to lepší. A horší. Den se vleče. První vstávání. Bolest, jako kdyby mě zapomněli zašít. Nemohu slézt z postele, dvě sestry mě popadnou a jakž takž se mi podaří přejít místnost k umyvadlu a zpět. No, na nějaký maraton to ještě není, rychlostí si nezadám se šnekem a krok je nejistý jak chůze po probdělé noci v náručí alkoholu.
Už nevím, zda jsem synka poprvé viděla večer nebo až další den ráno. Sestra mě odvezla na kolečkovém křesle. Nemohla jsem se dočkat…Umýt ruce. Desinfekce. Plášť. Rouška. J​é, támhle je. Ne, to není on. Které dítě je moje?​ Všechna mimina jsou skoro stejná…
 
Nepoznala jsem ho.​ Jak jsem ho mohla nepoznat? Stokrát jsem přece přejížděla prstem po fotce z ultrazvuku, pamatuji si každý drobný rys jeho tváře, jaktože jsem ho nepoznala?! Dostanu do náruče na křesle malý zabalený balíček s odhalenou tvářičkou. Mám chuť z něj všechno strhat a spočítat, zda má všechny prsty na nohou. Ručičku má tak drobnou, že je velká jako náprstek. Jak zvládnete dojít sama, budete chodit na kojení, tady máte časy, kdy vás čekáme. Po třech hodinách ve dne v noci. A budete odstříkávat, tady máte lahvičky, v mezičase budete odstříkávat mléko. Co to jako je? Nahoře vám sestry sdělí vše potřebné. Dostanu na A4 vytištěný návod k jakési děsné nechutnosti, to mám jako ty prsa mačkat? Vždyť to bolí a skoro nic neteče. Sestra mi pro instruktáž, když sleduje mé marné snažení zmáčkne prso tak, až se mi zkroutí prsty u nohou. Hmm, tak to je zajímavá zkušenost, doufám, že podobných bude pomálu.
Jedu výtahem dolů a permoníci v mojí hlavě buší. Cestou nahoru už nedokážu jít skoro rovně. No jo, pokoj se šesti dalšími maminkami, které vstávají co 2 hodiny odstříkávat nebo kojit tomu neprospívá. Na chvíli si lehnu a bude to dobré. Přichází doktorka. Jak se cítíte? Hrozně mě bolí hlava…. Neuroložka. Tak to vypadá na spinální syndrom. My vám píchneme trochu krve do páteře a možná to zabere, jisté to není. Nebo to zkusíme s kapačkami, budete ležet 24 hodin a pak uvidíme. Dobře, tak tedy kapačky. Znovu cévkování, fuj. Mám pořád pocit, že se počůrám. Pod sebou mám nějakou vložku a mám strach se otočit, aby vše nebylo nějak zamazané.Volám na intermedián, jak se daří chlapečkovi. Je to dobré, nebojte se. Brečím, protože se cítím mizerně. Konečně za 24 hodin vstávám. No hlava pobolívá, ale už je to lepší. “Vemte si ibuprofen a bude to dobré.”
Odmítám odejít bez dítěte jako ostatní maminky a vozit jen odstříkané mléko a vracet se na kojení dvakrát denně. Přesouvám se na novorozenecký rooming-in. Sanitářka veze moje věci naložené v dětském kočárku, manžel během dne donese kabát a boty, abych mohla chodit na obědy a vyzvedávat si jídlo, jídelna je v jiné budově. Na pokoji potkávám maminku s holčičkou a druhou s chlapečkem, ta druhá zítra jde domů… Je tam odporné horko, něco mezi 27-30 stupni. Okamžitě ze mě leje a jsem zpocená jak myš. Musí tu být vyhřáto, děti nemají dobrou termoregulaci. Fuj, je tu jako v pekle. Tak jo, povlékám si postel, podepisuju, že se budu o dítě starat a jiné nesmyslné papíry a jdeme vyzvednout s dětskou sestřičkou malého. Sestra mi vysvětluje, jak ho mám přebalovat, převlékat, koupat, kde ho budu před kojením a po kojení vážit, kde máme odsávačku, jak vše desinfikovat, kam se zapisují informace o tělesných pochodech, teplota atd. Pozor, ať vám nespadne. Pozor, ať mu nezlomíte prstíky na ruce. Pozor, ať mu nevykloubíte rameno. No, mám pocit, že dítě bude asi rozbitnější, než jsem si myslela….
Začíná kolotoč vstávání a krmení, za chvíli mi dny splývají v nekonečné mlze. Přebalit, změřit teplotu, začínám kojit, zvážit, nic nepřibývá, dokrmuji stříkačkou, odsávám mm, desinfikuji.. Kolotoč je za dvě hodiny za mnou a když mám štěstí, hodinu si zdřímnu, než začnu nanovo. Když se musím osprchovat nebo malého okoupat, nebo se najíst, není to ani ta hodina. Při vizitě lékaři koukají na děti a své grafy, s námi se nebaví. Zobu růžové ibuprofeny jak lentilky, mám permanentní bolest hlavy. Návštevy, moc se těším, ale usínám skoro za chůze. Manžel se bojí dítěte vůbec dotknout, je tak maličký. Přijíždí můj tatínek a nadšeně nakukuje do postýlky. “Můj vnouček… Ahoj maličký.” Říká mi, že doma s manželem vše nachystali, vše je zařízené. Přijíždí tchýně s mým manželem a ten ji odtrhává od postýlky, že si musí nejprve umýt a zdesinfikovat ruce z tramvaje, než sáhne na dítě! Po pár dnech, kdy mi sestry na střídačku říkají, že kojit nikdy nebudu, že se mám snažit, že malý by chtěl mlíčko od maminky a nedostane, případně nemá sílu sát, přistupuji na sondu do žaludku. Takže krmím přímo sondou, aby trochu zesílil a přibral na dvě kila.
Naučím se vše, co je potřeba, jedu mechanicky jako stroj a někdy v tu chvíli si uvědomím, že vůbec nic necítím. Ani lásku, nic. Nemám odvahu to komukoliv říci. Co jsem to za matku, že nemiluji své dítě? Máma mi po telefonu říká, jak je vše super, jak mám být vděčná, že je malý v pořádku. Já chci jen domů a spát. Mám pocit, že to dítě ani není moje, jen na něj koukám jako na někoho, koho mám půjčeného. On občas kouká na mě. A jsme ze sebe navzájem rozpačití. Volám svému gynekologovi a vezme to jeho sestra, porodní asistentka. Vylíčím jí všechno po telefonu a ona mi dává mnoho cenných rad a povzbuzení. Nechte si zavolat vrchní sestru, je zároveň výborná laktační poradkyně. A začněte klokánkovat. Co to je? To znamená, že se vysvléknete z trička a dítě také vysvléknete a dáte na sebe, přikryjete dekou. Má to báječné výsledky. Sestry na oddělení jsou naštvané, že chci na pomoc s kojením někoho jiného. Klokánkování? To se dělá jen u těch malinkých na JIP, ale když jinak nedáte…
Klokánkuji já, klokánkuje kamarádka s dcerkou, s kterými jsme na pokoji, začínají se připojovat další maminky….Zanedlouho už jsou zapojené všechny na novorozeneckém oddělení pro předčasně narozené děti. V tu chvíli se začíná jako jemné vlákénko kolem mého srdce ovíjet důvěra a zalíbení.Začala jsem cítit něhu, touhu opatrovat jeho křehké malinké tělíčko. Začali jsme si se synem důvěřovat, že to spolu zvládneme. Malý už není nepřítel, kvůli kterému tu musím být, ani cizinec, o kterého se musím postarat. Začíná být klidnější, obvykle na mě usne. Občas se pokouší přisát.  Koupu ho v látkové pleně, takže neječí jak na lesy celé koupání jako předtím. Manžel ho poprvé bere do náruče, vydrží s ním sedět celou návštěvu skoro bez hnutí, oči přikované k malé spící tvářičce. Vytahujeme sondu. Dostává láhev s dudlíkem medela, pro předčasně narozené děti, aby si nezničil sací reflex. Už něco nakojím, ale stále to není dost. Když dostane plnou dávku v lahvičce, zvrací a pak jen vyděšeně kouká. Začínám v rámci udržení našeho duševního zdraví lhát ve výpisech, co už nechce vypít, vylívám. Přibírá i tak hezky a s flaškou odcházíme domů.
Za měsíc od mého přijetí, je to nejmrazivější den celé zimy. Mám strach, aby mu bylo teploučko,aby to s ním při jízdě přes koleje moc neskákalo. Malý usíná okamžitě a spinká spokojeně až domů. Těším se. Mám strach, jak to zvládnu. Doma pokračuje naběhlý režim, ale postupně začínám vynechávat měření teploty, vážení, desinfekci rukou. Stejně se mi v nemocnici poprvé objevil exém na rukou, právě z desinfekce.
Synek začíná odmítat láhev a kojím ho čím dál víc, až dokrmování a odsávání opustíme a konečně najedeme na klasické kojení dle potřeby.
Lékařka nám za čtrnáct dní povolí procházky, chlapeček už má dva a půl kila a může ven. Jupí. Babička kupuje a přiváží kočár z druhé ruky, postýlku přivezl předtím můj tatínek a s manželem ji smontovali, oblečení vyprala a vyžehlila moje maminka a látkové pleny druhá babička. Takový jsem měla strach, abych něco nezakřikla, že jsem nechtěla až do nástupu na mateřskou nic pořizovat a chystat. A nakonec to za mě museli udělat ostatní.
Začínáme cvičit vojtovku. Pláč malého už mi nevadí, snažím se mu cvičení co nejvíce ulehčit a zpříjemnit. Po každém cvičení ukazuji medvídka, jako že už je konec a hned kojím, malinký zachvilku cvičí absolutně v klidu, šup šup a je odcvičeno. Pláče jen u fyzioterapeutky, když se učí nový cvik. Neurolog nás děsí při každé návštěve, věčně chodíme na uzv mozku, straší nás obrnou a vším možným. Ale já vím, že jsme měli velké štěstí a odmítám si jeho chmurné předpovědi připouštět. Synka miluju a děláme, co je v našich silách a za dva roky konečně můžeme přestat cvičit vojtovku a bobatha, syn začíná chodit. Nějak si už nepamatuji, jaké to bylo bez malého… Jakoby svět opět získal jasné kontury a tvar.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů