¨

MÁMA NENÍ CHUDÁK

Tímto článkem možná budu hrát na citlivou strunu. Ale přesto to udělám. Protože se o tom mluví málo. Anebo vůbec.

Proč se nám to tak líbí, a proč nám to tolik vyhovuje, být v pozici oběti? Ať už vědomě nebo podvědomě?

Ve spoustě situací si to jako mámy ani neuvědomujeme, že vlastně zas a znova se do téhle situace stavíme a těší nás, a přímo nám to dělá dobře, když nás pak někdo polituje.

Zde několik příkladů:

„Já dneska nikam nejedu. V noci jsem zase nespala. To moje dítě je hodně náročné. To se to kámošce říká, když jí dítě spí celou noc.  Tak ať vidí, že to nemám vůbec jednoduché.“

„U mě to prostě nefunguje. Ať dělám, co dělám. Moje dítě je asi nějaké divné.“

„No jo, já prostě nemám štěstí. Jako vždycky. Zase je nemocný, tak na žádnou akci nejedeme.“

„Já ale nikoho zvát nemůžu, nestíhám uklidit. Ostatním se to říká, když jim pohlídají babičky. Já jsem prostě na všechno sama.“

„Proč zrovna nám se tohle muselo stát? Co jsem komu udělala?“

„Co jsem doma s dětma, tak jsem se bohužel musela smířit s tím, že jsem prostě izolovaná. No, bohužel to teď nejde chodit mezi lidi.“

Ano, je to celý kolotoč situací, ve kterých se my mámy cítíme přímo odsouzené k neštěstí. Cítíme jakousi nespravedlnost světa, která se zrovna dotýká nás. A s nadějí se pak rozhlížíme kolem sebe, hledáme někoho, komu si můžeme postěžovat na svou nelehkou situaci. Hledáme někoho, kdo nám dá za pravdu, pěkně nás polituje a v nejlepším případě ještě přidá i něco ze svého „neštěstí“. A to se to pak pěkně hromadí.

Tak a co teď s tím?

Proč nám to vyhovuje být tou chudinkou, kdy to teda všechno vydržíme, i když vlastně my za to nemůžeme?

Proč je pro nás pořád pohodlnější tvrdit, že za to můžou ostatní lidé anebo zrovna nemilé situace, do kterých jsme se „náhodou“ dostaly?

My totiž nedokážeme převzít zodpovědnost.

Nedokážeme unést tu představu, že to, kde jsme, jsme si vytvořily samy. Že ty situace jsme si vytvořily samy a nejsme jejich obětí.

A proč nedokážeme a nechceme být zodpovědní?

Tak popravdě, je to pro nás pohodlnější. A potom, neměly jsme se to kde naučit. Naše generace totiž vyrostla v době, kdy jsme jako děti nesměly o ničem rozhodovat, neměly jsme na výběr, náš názor nikoho nezajímal. Stalo se naší přirozeností, že se za nás rozhodlo, a my jsme to tiše, nebo možná někdy i hlasitě, musely přijmout za své.

Pocit, že já sama jsem za něco zodpovědná, že můj názor je taky plnohodnotný, se prostě pomalu vytratil.

A teď, když už jsme dospělé a jsme mámy, pořád se v těžkých situacích rozhlížíme kolem sebe a spoléháme na to, že se „nějak stane“. Že nás třeba někdo zachrání. Že to někdo rozhodne. Že k tomu raději nic neřeknu. Že to vydržím, když už mám tu smůlu.

No dobře, ale jak se toho zbavit? Jak vystoupit z té role oběti?

Nepůjde to rychle, ale půjde to. To, že my samy musíme chtít, to je jasné. Buď chci anebo nechci. Nic mezi tím neexistuje.

Pro začátek snad postačí začít měnit úhly pohledu:

Byla to v noci fuška.  To moje děťátko zkouší, kolik toho dám beze spánku. No, je čas na dobrou kávu a dneska žádný velký plány. Nespalo se v noci, bude se spát přes den.“

„Ty jo, tak tohle u nás nezafungovalo. Zkusím něco jiného. No prostě, mé dítě je originál. Výzva pro mě.“

„Jsem fakt dobrá, já to prostě dávám i bez babiček. Kámošky pozvu k nám. Jsou to taky mamky, taky nemají uklizeno. A nechodí na kontrolu, ale na pokec.“

„No, tak tohle nám nevyšlo.  Škoda, těšila jsem se, ale asi to tak mělo dopadnout. Ta příští akce vyjde a bude lepší.“

„Někdy si připadám dost izolovaná, jak jsem doma. Ale je jasné, že bych dítě nevrátila, to vůbec. Co s tím? Musím to promyslet a začít se více scházet třeba s mamkami.“

Samozřejmě, tohle dá ze začátku dost práce. Ale možná pomůže si zopakovat, že:

Máma není chudák ani oběť.

Být mámou není za trest, velká většina z nás chtěla být přece mámou.

Když s dítětem není něco tak, jak bych si představovala, není to impulz k tomu, abych se začala litovat. Naopak, je to impulz k hledání jiného řešení.

A taky to přece nechceme předávat svým dětem, ne?

A co ještě může pomoct?

Tak třeba napsat si na ledničku, zrcadlo nebo dveře: ZASE SE LITUJEŠ? NEDĚLEJ TO. MÁŠ NA VÍC.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů