¨

KDYŽ MIMINKO PLÁČE. A PROČ NÁM TO TOLIK VADÍ?

Novorozeňátko, kojenec, ale týká se to i větších dětí. Jakmile uslyšíme ten pláč, a někdy nám stačí jenom vidět tu křivící se pusinku, okamžitě v nás začne blikat jakási kontrolka a hned saháme po dudlíku, nebo znovu přikládáme k prsu, nebo prostě automaticky začínáme s oblíbeným pšššššš… Musíme přece zajistit, že miminko bude spokojené, to znamená, že nebude plakat.

Ten dětský pláč prostě slyšet nechceme.  Naše uši tím trpí a naše nervy cukají. Ale proč to tak je?

Možná si jenom myslíme, že pláč musí být pokaždé signálem, že s miminkem není něco v pořádku.

Že když nezasáhnu a nepřestane plakat, pak já nejsem dobrá máma.

Ale co když jenom nechápeme důležitost a význam dětského pláče? A proč ho za každou cenu tišit nemusí být tak úplně v pořádku?

Pláč, když pomineme jeho roli signálu k uspokojení fyziologických potřeb jako je hlad, plná plenka, zima, teplo, bolest, je také významný, a pro takhle malé dítě jediný komunikační prostředek, kterým umí miminko vyjádřit, co cítí.  I když jsou jeho fyziologické potřeby uspokojeny, nemusí to znamenat, že plakat nebude.

Emoční vazba mezi miminkem a mámou je natolik silná, že pláčem může reagovat na nepohodu maminky, na to, když je přetažená, na to, když ona potlačuje svoje pocity. Když svoje pocity potlačuje máma, pak je navenek projeví miminko, a to právě pláčem.

Pláčem může miminko také upouštět stres z porodního traumatu.

Pláč může být jenom touha po kontaktu a očekávání reakce.

A co dítě učím, když mu dávám najevo, že plakat není úplně v pořádku?

Když pokaždé, kdy se ozve, mu do pusinky dám dudlík, nebo ho znovu přiložím na prso přesto, že se před chvilkou dokojilo? Ano, někdy opravdu potřebuje ještě dokojit, ale nemusí to tak být pokaždé. Co ho učím, když pláče a já sílím svoje pššššš a říkám „tak už neplakej“?

Možná něco jako: Ozvat se je špatně. Jsi hodné miminko, když nepláčeš. Když se ozveš, něco s tebou není v pořádku. Svoje pocity si nech pro sebe.

Je velká škoda, že už v takhle maličkých dětech je potlačována touha vyjádřit se, dát o sobě vědět, přesto, že nic konkrétního nepotřebují. Že jim dáváme najevo, že správně je to tak, aby byli spokojeni všichni kolem.

Lze tohle nějak změnit?

Řekla bych, že ano. A začnu tím, že změním u sebe nastavení na vnímání pláče. Nastavím sama sebe na to, že plakat je v pořádku.  Že vyjádřit svoje pocity je v pořádku. Tohle může být docela těžké, protože spousta z nás má v sobě z vlastního dětství zakořeněnou představu, že plakat je něco, co se neukazuje, co se má skrývat a potlačovat. („Tak to už by snad stačilo, ne?“)

A spolu se svým dítětem se to můžu znovu naučit. Znovu umět plakat, znovu umět vyjádřit co cítím, i to negativní, znovu dát o sobě vědět. Moje dítě je obrovskou příležitostí k tomu, abych si na to vzpomněla, protože tohle bylo kdysi přirozené i pro mě.

Možná stačí hladit, držet v náručí, přitulit a jenom potvrdit, uznat – potřebuješ mi něco říct, viď? Potřebuješ si poplakat? Jsem tu pro tebe, tak plakej. Prostě jenom dát najevo, že mě to zajímá a že si to chci vyslechnout.

Klíčem je to uvědomění a přijetí pláče –  když pláče, není to špatně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů